Těžba černého uhlí v Praze 14
V křídovém období druhohor, asi před 80 miliony let, pokrývalo Čechy teplé moře. Vznikly příznivé předpoklady pro usazování sedimentů, ze kterých se pak vytvořila uhelná ložiska. Dnes se černé uhlí těží v kladensko-rakovnicko-slánské pánvi a stejné sloje najdeme v plzeňsko-radnické pánvi. Důlním znalcům, tehdejším prospektorům, se zdálo již před staletími, že černé uhlí by mělo být i v pražské kotlině. Hledali ho všude a také ho našli. Za východním okrajem pražské kotliny v dnešní oblasti Prahy 14. O počátcích těžby černého uhlí v naší lokalitě hovoří i pamětní publikace Praha 14 v zrcadle času a Kniha o Praze 14 a okolí.
Zatímco první historická zpráva o uhlí z oblasti Kladna je z roku 1483, o počátcích
těžby černého uhlí u nás se hovoří až v roce 1767. První důl Prahy 14 v lokalitě
dnešních Hutí byl zasvěcen sv. Antonínu Paduánskému. Mimořádný tlak na získání
nového energetického zdroje vznikl okolo roku 1820, v období nástupu průmyslové
revoluce. Pro široké použití strojů bylo nezbytné uhlí, především černé. Hledalo
se a těžilo všude, kde to bylo jen trochu možné. U nás vznikla vedle dolu Antonín
Paduánský další důlní díla Anna, Robert, Prokop, Barbora, Kryštof aj. O kutací
právo se s nástupem průmyslové revoluce zajímalo stále více podnikatelů. U nás
i jinde v oblasti středočeské černouhelné pánve. Nejdéle se udržel důl sv. Barbory,
jemuž bylo kutací právo uděleno až v roce 1825.
Jak "uhelná horečka v naší oblasti přišla, tak odezněla. Hlavní důvod podle
tehdejších písemných podkladů spočíval ve velmi nízké vydatnosti těžených ložisek
(šlo spíše o vytěžování žil černého uhlí o maximální síle 20 cm na výchozích
slojích). Další, podle mého názoru zcela rozhodující důvod byl ve velmi malé
využitelnosti černého uhlí z dolů nalézajících se v dnešní městské části Praha
14. Z hlediska současného pohledu na vytěženou uhelnou hmotu šlo o černé pálavé
uhlí s 10- až 15% obsahem vody a velmi značnou zátěží sirnatých popelovin. Obsah
vody klesá se stupněm prouhelnění a s geologickým stářím, závisí též na tlaku
nadložních vrstev. V našem případě, v Praze 14, kde se těžilo nízko pod povrchem
terénu, bylo tím pádem vody daleko více. Využívání černého uhlí (obecně se to
týká všech tuhých paliv) podstatným způsobem ovlivňují minerální součásti uhlí
(popeloviny), a to nejen jejich množství, ale i složení.
Zcela rozhodující byla však rentabilita těžby. Nejen u nás, ale též na vrchu
Petříně, u Horních Počernic a jinde. Byla to velmi malá ložiska černého uhlí,
jež se. nevyužívala ani místně zejména s ohledem na velmi nepříznivé vlastnosti
popelovin a obsah vody. Neumělo se s nimi zacházet. Tehdejší spotřebiče - kamna
a pece - byly konstruovány na dřevo. S černým uhlím, které mělo postupně nahradit
nedostatkové dřevo, nebyly na počátku jeho využívání zkušenosti. Zejména v osmnáctém
století se to týkalo i naší oblasti. Černé uhlí těžené kolem Kladna, které se
k nám dováželo, bylo mnohem lepší. Uhlí, nejprve černé, ale i hnědé, postupně
nahrazovalo dřevo a různý spalitelný odpad z domácností, hlavně v chudších oblastech,
všude, kde to bylo možné. Dřevo bylo stále dražší zvláště proto, že se dopravovalo
z čím dál větších vzdáleností. Do Prahy a okolí vory po Vltavě ze šumavských
lesů.
Tehdejší prospektoři, hledači černého zlata - uhlí, byli pod velmi silným tlakem
těch, kteří své peníze investovali do kutacích práv. Bylo jasné, že bez nového
energetického zdroje, představovaného černým uhlím pokud možno z místních zdrojů,
nenastartuje průmyslová revoluce, tudíž ani století uhlí, železa a páry. Praha
měla štěstí. Po selhání místních zdrojů nastoupilo černé uhlí z blízké kladenské
pánve. To se spalovalo, později se z něho vyráběl i svítiplyn. Také se s jeho
pomocí tavila ocel. V počátcích tu byly značné těžitelné zásoby, ale ty nejlepší
druhy černého uhlí rychle mizely. Nejprve uhlí, které používali především kováři
a podkováři (kovářské uhlí), podle pozdější nomenklatury to bylo černé pálavé
a plynové uhlí. U nás, v oblasti Prahy 14, se ovšem tehdy průmysl příliš nerozvíjel,
jak bylo již uvedeno v příspěvku Putování časem - průmyslová aglomerace se tu
začala utvářet až v devatenáctém století.
Není bez zajímavosti, že v osmdesátých letech dvacátého století tehdejší vláda
ČSSR s velkými náklady zahajovala těžbu černého uhlí u Slaného. Vlivem mimořádně
nepříznivých geologických podmínek (velká hloubka, tekuté písky apod.) bylo
od tohoto experimentu upuštěno. Přičinila se o to zejména změna politických
podmínek po roce 1989.
K historii těžby černého uhlí ve zkratce ještě doplníme pár informací o lokálních
topidlech. Lokální topidla, zvláště keramická (zděná) vytápěcí kamna a krby,
se sice pro černé uhlí z dolů dnešní Prahy 14 nehodila, ale nebude na škodu
připomenout některé zajímavé exponáty zachované z minulých dob. Tak například
původní krb v tzv. císařském pokoji (viz foto), ve kterém při svých návštěvách
Hloubětína býval ubytován Josef II., v bývalé zájezdní hospodě (dnes Stará hospoda)
v Hloubětíně, přestavěné v barokním stylu. Krb nese letopočet 1783. Nebo kachlová
kamna, jež stojí v jedné ze tříd bývalé školy v zámečku v Hostavicích a pocházejí
ze druhé poloviny devatenáctého století (viz kresby, dochovala se jen kamna
vpravo).
Staří kamnáři stavět kamna zděná (kachlová) uměli. Ve druhé polovině osmnáctého
století byla nejdokonalejším typem kachlová kamna se čtyřmi tahy a dvěma vratnými
komorami, s bezroštovou spalovací komorou (topeništěm). Jejich tvůrce za ně
obdržel v roce 1764 cenu Berlínské akademie věd. Zázraky však tehdejší kamnáři,
stavileté zděných kamen s keramickými obklady, dělat nedokázali. Lépe na tom
byli výrobci kovových (litých) kamen. Pokrok ve slévárenství v druhé polovině
osmnáctého století již dovoloval složitější konstrukce kamen. Některé typy měly
tzv. etážové provedení tahů a jednoduchý kovový rošt ve spalovací komoře. Vyráběly
je např. Salmovy železárny v Blansku. Ty ovšem nebyly určeny pro zdejší uhlí.
Pokud se v nich již uhlí spalovalo, pak to bylo kusové černé z kladenského revíru,
případně z Ostravy.
A na závěr jedna pozvánka:
Někdejší hornická sláva Kladenska, jehož nejvýchodnější část zasahuje do naší
lokality, vyvrcholila po objevení uhelné sloje Janem Váňou ve městě Kladně v
roce 1846. O třicet dva let později byla odkryta uhelná sloj o mocnosti devíti
metrů. V roce 1994 bylo území bývalých šachet Mayrau a Robert přeměněno ve skanzen.
Hornický skanzen ve Vinařicích u Kladna rozhodně stojí za prohlídku. Je otevřen
ve všedních dnech od 9 do 14 hod, o víkendu a o svátcích od 9 do 12 hodin.
Literatura: Die Söhne des Hephaistos, Jörg Ulric, Schwendi, 1968; E. Karaus,
Tuhá paliva a jejich využití, SNTL Praha, 1968; E. Karaus, Člověk a oheň, býv.
Federální ministerstvo paliv a energetiky Praha, 1986
Informace: Obvodní báňský úřad v Kladně, Strojírenský zkušební ústav s. p. Jablonec
nad Nisou a další
Ing. Evžen Karaus (ODS)